Echo z Varů: Kdo vyhrál a na co si počkat?

(psáno pro FanMovie.cz)
Ceny MFF Karlovy Vary jsou rozdány. Vítězové viz tabulka, na dalších řádcích přinásím zhodnocení festivalu mým zcela subjektivním pohledem, který sledoval zdejší dění po dobu 9 dní. Sice už moc nevidím a v prostorách mimo kinosály se cítím nesvá, ale i přes tyto momentální indispozice se mi snad podaří něco vyplodit.

Kde stály největší fronty…

Nejdřív k největším hitům: Ano, Antikrist (Antichrist) je skutečně tak kontroverzní, jak se říkalo. I ve Varech ze sálu odcházeli diváci, ale pokud vím, nikdo neomdlel. Některým připraveným jedincům bylo dokonce násilí ve filmu málo. „Hele, nic moc, prostě šmik a bylo to,“ vyjádřil se hned po projekci do telefonu jeden z diváků, patrně o scéně ustřihnutí klitorisu. Pro mě je Antikrist formálně vybroušené dílo s úžasnou první polovinou a druhou divnou, které nerozumím a vůbec nevím, jestli se mi vlastně líbila, ale přitom necítím rozhořčení ani odpor, jako někteří jiní. Rozervaná objetí (Los Abrozos Rotos), nejnovější snímek Pedra Almodóvara, jsem si nechala až na běžnou distribuci, ale soudě podle divácké ankety, kde se v předposlední den festivalu umístil na 7. místě, španělský režisér neslevuje z vysoko nastavené laťky.

Mezinárodní premiéru si tu odbyla Herzova T.M.A. (čte se „tý-em-ej“, protože to vymysleli kluci z Universalu, ale sám Herz prý chtěl, aby se film jmenoval „Zpěv mrtvých dětí“) Můj dojem z ní nejvíce charakterizuje velice VLAŽNÝ potlesk, který se ozval po promítání. Nemůžu říct, že bych se u T.M.A./T.M.Y. (jak chcete) nebála, nebo se dokonce nudila. Problém mám ovšem s vyšinutými nebo přinejmenším podivně uvažujícími postavami. A mrzel mě také nevyužitý potenciál některých opravdu hrůzu nahánějících scén, které ovšem končí zcela do ztracena. To takové Děti (The Children), o kterých už jsem tady na stránkách psala, to je jiné kafe…

Festivalová vzácnost - komedie

Pouze jednou jsem se (z 24 filmů) nudila, a to u Duše Paula Giamattiho. Na tenhle snímek se přitom těšili běžní diváci i kritici (a některým se to dokonce fakt líbilo), protože anotace hlásala, že se jedná o komedii, což je v KV celkem rarita. Obzvláštně v hlavní soutěži, kam Giamatti patří. Celou projekci jsem ale prozívala (i přes 2 kafe v sobě) a neúspěšně se snažila přijít na to, v čem se autorka inspirovala Woody Allenem, jak tvrdí. Za co dostal Giamatti cenu, upřímně nechápu, protože se celou dobu tvářil úplně stejně (hm, tak možná za to). Ale abych filmu nekřivdila: Ten chlápek, co seděl vedle a smrděl po vodce, se párkrát zasmál.

Skutečně vtipnou komedii jsem si ale přece jen užila, a to v podobě britského filmu Hledá se Eric (Looking for Eric) režiséra Kena Loache. Nešlo sice o čistou oddychovku, protože Loach se rád hrabe v problémech nižších sociálních vrstev, ale příběh pošťáka, který se o svém zpackaném životě radí s Ericem Cantonou (no jo, fakt tu hraje), mě skutečně dostal.

Asijské žně a Zlaté palmy

Svátek slavila ve Varech Asie. Především Jižní Korea byla úspěšná: Citlivé drama přecházející v thriller Matka (Mother) i vítěz Ceny poroty v Cannes Žízeň (Bakjwi) vyprávějící o knězi, který se stane upírem, patřily k hodně diskutovaným snímkům. Žízeň zároveň při promítání vyvolala značně kontroverzní reakce, pár lidí odešlo, někteří si zakrývali oči, jiní se smáli. Každopádně se jedná o jednu z největších ujetin, co jsem v poslední době viděla. Stejně jako další asijský snímekVýprodej! (Sell Out!), což je první malajský projekt natočený v angličtině, dělající si legraci z „typických“ asijských snímků, ve kterých se skoro nemluví a nic se v nich neděje.

Ze soutěžní sekce jsem kromě již zmíněné Duše Paula Giamattiho žádný z oceněných snímků neviděla. Zato jsem zhlédla slovenský kasovní trhák Pokoj v duši, který mě potěšil svým zcela jednoduchým, ale o to silnějším příběhem o přátelství a zradě. Svou hravostí mě zase parádně pobavil italský soutěžní kůň Za všechno může Jidáš, což je muzikál z vězení, ve kterém hrají skuteční trestanci. Nikdo z nich ale nechce v připravované biblické hře ztvárnit proradného Jidáše, a tak se mladá divadelní režisérka rozhodne události kolem ukřižování Ježíše trochu pozměnit… Snímek Davida Ferraria okouzlil publikum natolik, že mu věnovalo potlesk vestoje.

Z vítězů různých světových festivalů mě nejvíce oslovily filmy Služebná (La Nana) (hlavní cena v Sundance) a Bílá stuha (Das weiße Band) (Zlatá palma v Cannes). Nízkorozpočtový snímek Služebná je psychologickou sondou do života jedné chilské rodiny, zkoumající především roli „nany“, jak v Chile nazývají pomocnice v domácnosti. Bílá stuha, poslední snímek Michaela Hanekeho, zase zkoumá vztahy mezi obyvateli celé jedné vesnice v Německu těsně před 1. světovou válkou. Ve vsi někdo začne páchat nepochopitelné zločiny, které naruší zdánlivě pokojné životy obyvatel, a pachatel je stále neznámý…

O čem se zas tak nemluví

Příznivcům dobrého rocku doporučuji brilantní dokument Patti Smith: Sen o životě (Patti Smith: Dream of Life), který tuto básnířku, rockerku a kmotru punku divákům přibližuje kombinací jejího vlastního vyprávění, záznamů z koncertů a slovy jejích básní.

A teď pozor: Mým velkým favoritem, stojícím spíš v pozadí festivalové slávy (i když oceněným Zlatou kamerou v Sundance) je australský snímek Samson a Dalila (Samson and Delilah) z prostředí aboridžinské vesnice, sledující dívku a chlapce a jejich velice pomalu a křehce se utvářející vztah, jejich přesídlení do velkoměsta a hledání cesty zpět. Upozorňuji rovnou, že Samson a Dalila si ve filmu neřeknou ani slovo. Ale rozhodně to není kvůli nějaké protivné snaze o „artovost“, Austrálci prostě nepovažují řeč za hlavní způsob komunikace. Další upozornění: Film zobrazuje každodenní stereotyp života hlavních hrdinů. Oba žijí v příšerných chatrčích v naprostém zapadákově o několika obyvatelích. Dalila se stará o babičku, Samson se jen tak poflakuje a čichá benzin. A jednou jde kolem Dalily a…. Zamiluje se.

Na tomhle filmu se mi nejvíc líbí, jak obyčejnou lásku, která je jedním z motivů většiny filmové produkce, vrací zpátky na zem: Režisér Warwick Thornton ji nevkládá do romantické komedie, nepotřebuje přestřelky, tklivé dramatické okamžiky, rafinované zápletky. Nepotřebuje žánr, aby ukázal, že Samson a Dalila se mají rádi. A přitom je to zábavné, vtipné i smutné. A hlavně velice působivé, především díky skvěle použité hudbě a originální zvukové stopě, využívající ruchy k vyjádření psychického rozpoložení postav. Film, od kterého jsem nic neočekávala a trochu se ho i bála (i vy se ho pořád bojíte, že jo?), ale který mě položil na lopatky.

No a to je všechno. Jestli jste čekali nějaké zákulisní informace o Banderasovi nebo Malkovichovi, nebo o Leošovi Marešovi, po kterém se údajně v hlavní pařící lokalitě - stanu kapitána Morgana - každou chvíli plazila nějaká liána (viz bulvární tisk:D), hluboce se omlouvám. Já fakt jezdím do Varů jenom na filmy.

Jihokorejské festivalové pecky: Matka a Žízeň

(psáno pro Topzine.cz)

První den karlovarského festivalu neoficiálně zahájila projekce jihokorejského dramatu Matka. V něm režisér Bong Joon-ho zobrazuje vztah matky k mentálně zaostalému synovi na pozadí detektivní zápletky. Syn Do-joon je obviněn z vraždy mladé dívky a matka, aby dokázala synovu nevinu, začne hledat skutečného vraha na vlastní pěst. Jde o působivý snímek, kterému dominuje výkon hlavní představitelky, z jejíž odhodlanosti chvílemi mrazí. A přestože film otvírá velmi tíživá témata, nejedná se o žádné temné psycho, ale o snímek s velkou vnitřní energií a citlivostí, s níž autor nahlíží na jednotlivé postavy.

Dalším jihokorejským snímkem uvedeným ve Varech je Žízeň, ověnčená Cenou poroty na festivalu v Cannes. Žízeň je parodií na upírské horory, zamyšlením nad vinou a trestem a dramatem o tápajícím knězi, víře a sebemrskačství, to vše s velkým množstvím přeřezaných a překousaných tepen a nějakým tím upířím sexem. Což je přímo úměrné s tím, že nedostatečně informovaní diváci jsou šokováni, v sále se ozývají výkřiky typu: „No to už snad ne!“, slabší povahy si zakrývají oči a část osazenstva odchází z projekce se slovy: „větší kravinu už jsem dlouho neviděl“ a „ten režisér musí bejt úplnej magor“. (To jsem si nevymyslela, to je doslovný přepis toho, co jsem zaslechla u východu ze sálu.) Žízeň režiséra Park Chan-wooka (Oldboy, Jsem cyborg, ale to nevadí) ale není prvoplánovitě šokujícím nebo odpudivým snímkem. Jen nabízí zcela specifický svět, do nějž se musíte plně ponořit, abyste si pikantnosti na plátně užili. Pokud na hru přistoupíte, bude to děsivé, vtipné, šílené, ale rozhodně také zábavné. Jen by to nemělo mít dvě a čtvrt hodiny.

Všichni ti půlnoční šílenci, co je osahávají holky (navzdory názvu se jedná o riport z MFF Karlovy Vary)

Pozdní a především půlnoční projekce mají v Karlových Varech specifickou atmosféru. Tu tvoří především velký výskyt jedinců, kteří ten den neviděli moc filmů, ale zato navštívili velké množství hospod. A i těm, kdo alkohol nepožili, připadá náhle promítací sál jako dobré místo k poklábosení. Tom Shankland, režisér hororu Děti, to v úvodním slovu před půlnoční karlovarskou premiérou jeho filmu zhodnotil slovy: „Kdo jde ve 12 v noci na film, musí být tak trochu šílenec.“ Mohla bych mu vyprávět.

Při malajském snímku Výprodej! se přímo za mě usadila parta kluků, kteří si s sebou přinesli hned několik lahví neznámého obsahu, a už před začátkem filmu všechny „bavili“ svými zážitky. (Tak např. o jednoho z nich se údajně ve frontě „jakože omylem“ opřela nějaká slečna, ve skutečnosti však s úmyslem sáhnout dotyčnému do rozkroku.) Hned jsem měla jasno, že to během představení bude mezi čtvrtou a pátou řadu skřípat.

Po čtvrthodině poznámek o tom, jaká Korejka je na plátně nejvíc sexy, kolik litrů lihovin jim ještě zbývá a zda by nebylo lepší dopít to venku, jsem se opravdu neudržela, otočila se a upozornila je na to, že za 1) Ten film je malajský, nikoli korejský, čínský ani japonský, jak se domnívají, za 2) za všechny okolo sedící jim mohu sdělit, že budeme jen rádi, když půjdou nasávat někam jinam.

Na chvíli nastalo blažené ticho, načež jeden z mnou osočených povídá: „Já nechápu, proč to těm lidem vadí, když jsme na fesťáku.“ Já vím, říkala jsem si, už jen v duchu, že pro VÁS je to jen trochu zajímavější místo, kde se můžete ZPÍT DO BEZVĚDOMÍ, ale JÁ jsem se přišla DÍVAT a VNÍMAT. Nebylo by proto spravedlivější rozdělit sál na část pro diváky a pro náhodou-v kině-popíjející-týpky?

Pak bylo zase chvíli ticho a potom se někomu z nich chtělo na záchod a začal ostatní přemlouvat, ať jdou s ním. Nechtělo se jim, že to bude určitě za chvíli končit. „Slečno, vy to budete určitě vědět. Jak to má být ještě dlouhý?“ „Nekonečně dlouhý. Do tý doby to váš kámoš rozhodně nevydrží,“ odpověděla jsem. „Snaží se nás jen vypudit, voe!“ dedukoval geniálně kdosi. Umět tak vypudit všechny rušiče z kina, to by byla superschopnost!

PS: Nakonec dva odešli, a ti, co zůstali, zřejmě nepatřili k tvrdému jádru, takže zhruba posledních dvacet minut byl klid.

Děti: Malí andílci sofistikovaně vraždí své rodiče (recenze)

(psáno pro FanMovie.cz)
„Mám spoustu známých, okolo kterých pořád pobíhají jejich děti a chovají se úplně příšerně. A jejich rodiče vždycky jen řeknou: ‚On je jen unavený‘ nebo ‚Má rýmičku‘. Ale podle mě je to prostě tím, že to jsou malí psychouši.“ To prý britského režiséra Toma Shanklanda přivedlo na nápad natočit horor o vraždících dětech. Ty tu přitom nejsou hned od začátku za nestvůry. Jejich chování se postupně proměňuje od obyčejné rozmazlenosti až po sofistikované zabíjení.

Nutno podotknout, že blonďatí, okatí a kudrnatí andílci přitom působí mnohem strašidelněji než kdejaký zhrzený oživlý chlápek v masce. A větší problém je také s likvidací zloduchů: Pronásledovaní rodiče se totiž tváří v tvář nevinným obličejíčkům svých ratolestí často nemohou rozhoupat k činu.

Děti jsou snímkem nízkorozpočtovým. Vše se odehrává v jednom domě a přilehlém lese. Hrají tu všehovšudy 4 rodiče, 4 děti a 1 puberťačka. Při zabíjení nestříkají hektolitry krve a střeva uvidíte jenom jednou a velice krátce. O to víc ale během filmu diváka mrazí. Místo ostentativně krvelačného vraždění se pracuje s jednoduchou logikou ve stylu: Při prvním pohledu z okna stojí děti u vrátek. Při druhém už ne. Tak kde sakra jsou? Kam až se dostaly? Z jakého úkrytu vybafnou? Napětí se tak dostává do alpských výšek a lekačky fungují bravurně.

Při projekci v Malém sále v Karlových Varech během filmu dokonce nastal genderově nevyvážený odliv diváctva. Slečna vedle mě několikrát nadskočila ze židle tak, že mě vyděsila víc, než celý film dohromady, a nakonec to asi čtvrt hodiny před koncem vzdala taky. Otrlejší (nebo pokrytečtější) diváci se ale i celkem nasmáli, protože děti vraždící své vlastní rodiče – to je prostě cool. Ovšem mne zamrzal úsměv na rtech ještě při noční cestě temnými uličkami z kina hotelu Thermal.

Velká Británie, 2009, 84 min
Režie: Tom Shankland
Hrají: Eva Birthistle, Stephen Campbell Moore, Jeremy Sheffield, Rachel Shelley

100%

Humpday: Ben a Andrew točí porno, nezávislé! (recenze)

(psáno pro FanMovie.cz)
Mezi prvními snímky uvedenými na letošním MFF Karlovy Vary ještě před slavnostním zahájením byl americký snímek Humpday. Ten byl oceněn v Sundance Zvláštní cenou poroty a figuroval i na festivalu v Cannes.

Andrew a Ben jsou dva kamarádi z vejšky, nyní ve středních letech, z nichž jeden je umělec otevřený všemu kromě sexu s osobou stejného pohlaví a druhý ženáč s bílým plotem před domem. Takže je jasné, že u nápadu natočit spolu umělecké gay porno stálo velké množství alkoholu.

Nicméně Ben (ženáč) si potřebuje dokázat, že ještě není úplný podpantoflák a maloměšťák s pomalu ale jistě rostoucím pivním břichem, a tohle se mu zdá jako příležitost, jak se „mimomanželsky“ realizovat. No a Andrew (umělec) zas nikdy nedokončil žádný z mnoha rozjetých uměleckých projektů a tady vidí šanci konečně něco dotáhnout do konce. Trocha alkoholu, podpora dvou lesbických kamarádek a potom vzájemné hecování – a plán začíná dostávat reálné obrysy. „Dojde nakonec k sexu?“ ptá se divák. „A opravdu se jedná o tak velký umělecký počin, když spolu souloží dva heterosexuální přátelé? Nebo je větší spirituální zážitek přejít Bhútán?“ ptají se sami sebe dva hlavní protagonisti.

Snímek Humpday natočila Lynn Sheltonová jako svůj třetí celovečerní hraný počin. Ještě předtím se věnovala především dokumentární tvorbě, a to se podepsalo i na Humpday ve způsobu snímání. Sheltonová použila ruční kameru a záběry tak působí lehce nervně a divák má pocit, jako by hlavním hrdinům přímo zasahoval do soukromí. V trapných chvílích (kterých je tu požehnaně) jsem potom měla tendenci se ošívat, jako bych byla s postavami v jednom pokoji a tajně je pozorovala ze skříně.

Humpday vyhrál Zvláštní cenu poroty v kategorii „The Spirit of Independence“ na festivalu nezávislých snímků v Sundance, takže jde podle všeho o úplně nejvíc independent film, co může být. Námět je vskutku celkem netradiční, kamera si nezávisle zoomuje, ale jednotlivé situace jsou dost očekávatelné a konvenční. Sledujeme Benův poklidný život inklinující k příšerné nudě, kterou si ale uvědomí až po příchodu dobrodruha Andrewa, jenž jeho každodenní stereotypy převrátí naruby. Pak přijde onen nápad a po něm spousta debat mezi Andrewem, Benem a jeho manželkou Annou o tom proč, jak a zda vůbec natočit porno pro festival Humpfest.

Protože je celá situace absurdní, i rozhovory jsou absurdní a celkem vtipné. Herci jsou výborní a vše působí velice autenticky, ale celé dohromady to není zas tak zajímavé, aby to bavilo nepřetřžitě celých 93 minut. Ano, je to často sranda, atmosféra nechybí, ale řezat smíchy se rozhodně celou dobu nebudete. To spíš lehce červenat, pousmívat a čas od času přijde nějaká hláška ve stylu: „Napočítám do pěti, dáme si pusu a jdem na to!“

USA, 2009, 94 min Režie: Lynn Shelton
Hrají: Mark Duplass, Joshua Leonard, Lynn Shelton

60%