Tranformers: Pomsta poražených (recenze)

(psáno pro Topzine.cz)
Kdo šel před dvěma lety do kina na letní blockbuster Transformers, dostal všechno, co lze od takového filmu očekávat - napětí, srandu, skvělé efekty, destrukci, a ještě něco navíc. Ve své kategorii fungují Transformeři parádně – navzdory děsivým 2,5 hodinám je to po celou dobu zábava, kterou „žerou“ jak kluci se sbírkou robo-aut v šuplíku, tak všichni, kdo nečekají intelektuálskou konverzačku, ale „jen“ nadupaný popkorňák.

S vědomím toho všeho a nehorázným rozpočtem šel Michael Bay do natáčení dvojky. Protože trikům nebylo co vytknout, Shia LaBeouf se stal miláčkem (povětšinou dívčích) davů a Megan Foxová dokázala pohledy mužské části publika odtrhnout i od souboje dvou vesmírných super-robotů, nebylo moc důvodů k zásadním změnám. Všechno už bylo připravené k naservírování a zbývala jen jediná, rozhodující věc: scénář. Kvalitní scénář, díky němuž děj postupně graduje, dialogy fungují a v přesně odměřených dávkách zaznívají cool vtípky. Takový, který dává prostor hlavnímu hrdinovi a nám možnost se s ním ztotožnit, ale zároveň včas nastartuje akci, takže nevznikne žádné hluché místo, ale divák celou dobu sedí s otevřenou pusou a jen občas stačí polknout popkorn. Takový byl. Scénář k jedničce… A přesně takový není – bohužel – ten ke dvojce.

Hned na začátku na nás vyrukuje sekvence plná akce – zlí Deceptikoni to totiž na Zemi evidentně nevzdali a ještě to hodlají hodným Autobotům a lidské rase pěkně zavařit. Nejradši by zničili celý svět. Jenže k tomu potřebují něco, co má v současnosti Sam (Shia LaBeouf). Ten zrovna začíná nový život na univerzitě a chystá si to jaksepatří užívat. Avšak zdá se, že boss Deceptikonů pro to nemá vůbec pochopení a místo srdečného blahopřání k úspěšnému přijetí na školu pošle Samovi pár robotů připravených vypreparovat mu mozek z hlavy. Prostě smůla. Ale Sam už leccos zažil, takže popadne svou (neustále sexy, neustále učesanou, neustále příliš čistou) přítelkyni Mikaelu (Megan Foxová) a maže do Egypta. A tam se teprve budou dít věci!

Je tu víc robotů, víc soubojů, víc výbuchů, víc Megan Foxové, víc pyramid. Ničeho ale není dost na to, aby to zabránilo skutečnosti, že se snímek neúprosně vleče a v některých chvílích nastane nefalšovaná nuda. Většinou za to může nevydařené načasování (moc dlouhé bitky, moc dlouhé klábosení o ničem), které je nejmarkantnější v samém závěru. Ten je ukázkově nevygradovaný a to, že je konec, poznáte až ze závěrečného polibku (doufám, že to někdo nebude brát jako spoiler). K tomu přidejte nedůvěryhodné dialogy a obskurní vedlejší postavy, jejichž přítomnost ve filmu je stejně nenucená a funkční jako hejno ovádů u bazénu.

S velkou zásobou popkornu to možná nebude taková hrůza, ale po jedničce jde o velké zklamání. Jakoby se potvrdila nadutost slov jedné z postav o boji s Deceptikony: „Teď už je to jen naše válka. A my jí vyhrajeme, tak jako vždycky.“ Vždycky to nejde, Michaele.

Režie: Michael Bay Hrají: Shia LaBeouf, Megan Fox, John Turturro, Josh Duhamel, Tyrese Gibons
USA, 2009, 149 min

40%

Mary a Max (recenze)

(psáno pro FanMovie.cz)
Mary a Max jsou dva looseři, kteří se navzdory značnému věkovému rozdílu a tomu, že žijí každý na opačné straně zeměkoule, stanou přáteli.

Všechno začalo tak, že Mary (8 let, mateřské znaménko barvy hovínka na čele, bydliště: Austrálie) chtěla vědět, jestli se v Americe děti také rodí z půllitru piva. Mrkla se do Zlatých stránek a vybrala si Maxe (44 let, autista, bydliště: USA, New York). A tak započala jedna mezinárodní mezigenerační korespondence.

Dvě věci očarují hned na začátku: Originální plastelínová animace a způsob vyprávění, který nám dopřává spoustu detailů a odboček. Ty nám dohromady dávají komplexní pohled na dva obyčejné lidi, přičemž se stále balancuje na hranici černého humoru a smutné reality. Čímž se dostávám k veledůležité informaci: Rozhodně nejde o film pro děti! Ponořen do šedých a hnědých odstínů, dotýká se snímek Mary a Max věcí jako je samota, alkoholismus, netolerance a neporozumění. Je až s podivem, jak skvěle se tato palčivá témata podařilo skloubit s jemným smyslem pro humor, který sice částečně rozptyluje tíživou atmosféru, ale zároveň nic nezlehčuje.

Mikrosvěty Mary a Maxe jsou zkoumány bez předsudků a s citem. Postava Maxe byla inspirována režisérovým přítelem, který trpí Aspergerovým syndromem (druh autismu). Kromě velice stylizované animace je tedy kladen důraz také na reálné základy a pečlivě odpozorované detaily.

Mary a Max je přes svou zdánlivou pochmurnost film moc příjemný, protože je plný tolerance a pochopení, aniž by to hlasitě vykřikoval do světa. Plných 100% nedávám pouze kvůli chvílemi trochu zdlouhavé části někdy v poslední třetině snímku. I když… na tenhle malý nedostatek jsem zapomněla téměř už při závěrečných titulcích.

80 %

Režie: Adam Elliot
Hlasy propůjčili: Toni Collette, Philip Seymour Hoffman, Eric Bana, Barry Humphries
Austrálie, 2008, 92 min

Piráti na vlnách (recenze)

(psáno pro FanMovie.cz)
Lásku nebeskou natočil Richard Curtis prý proto, že měl tolik námětů na romantické komedie, že by k nim psal scénáře až do konce života. Zkusil tedy několik příběhů nacpat do jednoho filmu a pro jistotu si to ještě sám zrežíroval. A bylo to tady – komerční pecka, které propadali diváci i kritici. Trvalo šest let, než Curtis vyrukoval s dalším režijním počinem. Současný Londýn vystřídala 60. léta a paluba lodi, ale jinak zůstává hodně společného: Především hromada vynikajících (nejen) britských herců, několik mikropříběhů, vtipné skeče a podmanivý soundtrack.

V roce 1966, kdy znamenal rock’n’roll pro mladou generaci životní styl, se britská vláda s nahrávkami Jimiho Hendrixe nebo The Kinks zrovna moc nekamarádila. Dvě hodiny rocku týdně – to bylo jediné, co posluchačům britské hudební stanice nabízely. Jenže rock’n’roll si vždycky najde cestu, a tak začala vysílat 24 hodin denně pirátská rádia z lodí kotvících na moři. A mohlo se pařit nepřetržitě!

Jak vypadá život na lodi, kde žije několik ujetých dýdžejů a lesbická kuchařka a holky tam smí jen v sobotu? Na to hledá odpověď Curtis ve své koláži vtípků, největších hudebních pecek 60. let a trochy romantiky. To všechno se odehrává na lodi smyšlené stanice Radio Rock, jejíž posádku poznáváme spolu s mladíkem Carlem (Tom Sturridge). Toho sem po vyhazovu ze školy poslala matka na „převýchovu“ k jeho kmotrovi Quentinovi (Bill Nighy). A výchovný pobyt na lodi, která je symbolem rebelie a uvolněných 60. let, to si tedy Carl líbit nechá…. Naopak ministr Normandy (Kenneth Branagh) si „to odporné vysílání smilníků a narkomanů“ líbit nenechá. Jeho jediným cílem je rádio zlikvidovat. Tak kdo s koho?

Pirátská sestava je skutečně odzbrojující: Philip Seymour Hoffman, Nick Frost (Jednotka příliš rychlého nasazení), Rhys Ifans (Notting Hill) nebo Chris O’Dowd a Katherine Parkinson (oba seriál „IT Crowd“), na chvíli se tu mihne také Emma Thompson. Dohromady se jedná o skvěle sehranou partičku většinou sympatických podivínů a extrovertů. Problém nastává, pokud jde o hloubku jednotlivých postav. Když se na plátně kolektivně vtípkuje, všechno běží, jak má. Jenže ve chvíli, kdy se snímek zaměří na jednu osobu, nikdy se nepovede ji divákovi dostatečně přiblížit. Takže vám je chudáka kluka podvedenýho sice líto, ale o nějakém ztotožnění se s postavou být řeč nemůže. Prostě na to jaksi není čas. Tempo filmu valí neúprosně dopředu a každý jednotlivý příběh je vždy jen letmo naťuknut, aby ho vzápětí vystřídal další.

Tenhle malý nedostatek ale vynahrazuje příjemně optimistická atmosféra a vtipně vygradovaný konec. A taky ještě taková maličkost – že je to fakt sranda.

80 %

Režie: Richard Curtis Hrají: Philip Seymour Hoffman, Bill Nighy, Rhys Ifans, Nick Frost, Kenneth Branagh, Emma Thompson Velká Británie/Německo, 2009, 129 min

Případ nevěrné Kláry (recenze)

(psáno pro FanMovie.cz)
Ital Luca žije v Praze, je „žádaný dýdžej" a zároveň učí na dětské hudební škole, kde se věnuje hlavně zamlklým talentovaným dětem. Jo, a taky miluje Kláru. Jenže začne žárlit, a to ho dovede do kanceláře soukromého detektiva Denise. Ten Kláru nejprve pouze sleduje, ale potom…. Ne, víc opravdu nemohu prozradit. Jinak bych totiž musela citovat závěrečné titulky. Upozorňuji ale, že rozhodně neodtajňuji nic víc, než oficiální trailer. Pokud jste ho viděli, ušetřili jste si hodinu a půl času, a přitom víte všechno. I že je to děsně nadabované.

Román Případ nevěrné Kláry Michala Viewegha z roku 2003 není nijak zvlášť exkluzivním materiálem ke zfilmování. Téma žárlivosti je ohrané, tzv. „zvraty“ jsou očekávané a to zajímavé, co kniha nabízí, je spjato s literární formou. Střídají se dvě hlediska vyprávění, objevuje se tu vložená povídka a především: Žárlivcem, který nechává sledovat svou partnerku, je „nejúspěšnější český spisovatel“. Ten zároveň s pátráním po Klářině nevěře píše o své situaci knihu, takže nás v průběhu čtení napadá: Čteme vlastně „původní příběh“, nebo se jedná o pokroucenou realitu skrz prizma spisovatele? (Tedy vlastně o fikci ve fikci.) A samozřejmě také vyvstává otázka, nakolik do postavy spisovatele Viewegh promítá sám sebe.

Na druhou stranu, právě s některými z těchto prvků si režisér a scénárista Roberto Faenza mohl pohrát, aby klasické téma ozvláštnil. Jenže už po pár minutách filmu je zřejmé, že tvůrci se rozhodli jít zcela jinou cestou. Natočit se to asi mělo hlavně levně a rychle, přičemž rychlost se projevila už při psaní scénáře, který Faenza pravděpodobně spíchnul vždycky při cestě na plac v autobusu. Nejvíc se mu evidentně nechtělo piplat s dialogy, jejichž škrobenou dutost ještě umocňuje český dabing. Přitom právě rozhovory jsou hnací silou knihy. Tím, že ve filmu utrpěly, pak například není ani jasné, proč Denis s žárlivým Lucou sympatizuje, a většina postav kvůli nim zploštěla do podivných figurek, které si nevyslouží soucit ani pochopení.

Všechno, co se ve filmu odehrává, nevybočuje z přímky: Luca žárlí – Klára je sexy – Denis neví, co chce, a chová se jako pomatenec. Přitom nejde moc vysledovat, proč jednotlivé postavy jednají, tak jak jednají. Naopak jasné je, že když začne hrát malý kluk v dešti na tahací harmoniku, jsme svědky velice melancholického výjevu, ať už se, ksakru, vztahuje, k čemu chce.

Na čem vlastně chtěli italští tvůrci Kláru postavit? Téma vyčpělé, filmové prostředky úrovně televizního filmu, postavy bez zjevných motivů svého chování… Že by to všechno chtěli divákovi vynahradit erotikou? Jenže i ty zhruba tři scény se sexem postrádají vnitřní napětí a stejně jako všechna odhalená ňadra a klíny filmem prostě proběhnou, aniž by mu dodaly jakýkoli šmrnc.

Jedinou dobrou zprávou je, že představitelé hlavních mužských postav nejsou zřejmě vůbec špatní herci a Claudio Santamaria (Luca) se dokonce do role opravdu hodí. Bohužel ani on, ani Ian Glen (Denis) nemají nejmenší šanci, aby mohli předvést cokoli kromě toporných frází.

Z Případu nevěrné Kláry si přes to všechno nejspíš neukoušete nehty nudou, ani nepropadnete touze hodit si po režisérovi rajčetem. Jen existuje minimálně tisíc lepších způsobů, jak zabít čas.

20%

Režie: Roberto Faenza
Hrají: Laura Chiatti, Ian Glen, Claudio Santamaria, Miroslav Šimůnek, Pavlína Němcová, Anna Geislerová
Itálie/Česko, 2009, 92 min

Kletba Měsíčního údolí (recenze)

(psáno pro FanMovie.cz)
S adaptacemi je vždycky problém, protože uspokojit fanoušky předlohy znamená nadlidský úkol. Kletba Měsíčního údolí má v tomhle ohledu v České republice čistý štít, protože předloha jménem Malý bílý koníček u nás nijak zvlášť známá není. Nakonec je to ale úplně jedno: Kdo četl knihu, bude zklamaný, kdo o ní nemá ani páru, bude znuděný.

Hlavní hrdinkou je třináctiletá Maruška Marryweatherová, která žije už od útlého dětství pouze se svou vychovatelkou, slečnou Karneolovou. Oba rodiče jí zemřeli, a po otci navíc zůstal velký dluh, takže se Maruška musí přestěhovat z londýnského bytu na venkov ke strýčkovi, kterého nikdy neviděla.

S velkou nedůvěrou se dívka a její vychovatelka vydávají ke svému příbuznému siru Benjamínovi. Ten, jak se ukáže, nemá rád ženy, a podle toho se také chová. Marušce ale učaruje zámek, ve kterém bydlí, a přilehlé zahrady a lesy. Podle všeho totiž údolí skrývá nějaké tajemství…

Snad mě nikdo nebude lynčovat, když prozradím, že tím tajemství je, – pozor! – že je údolí prokleté. A to nejen ledajakou kletbou, ale takovou, která zařídí, aby se na Zemi brzy zřítil Měsíc a způsobil malou lokální apokalypsu.

V knize nic o padajícím Měsíci není, ale co – když si s tím už trikaři dali takovou práci a navíc je to jediná scéna obsahující nějaký „větší“ zvláštní efekt. Nejsem zastánce toho, hnidopišsky vyjmenovávat, co všechno ve filmu na rozdíl od předlohy není. Je přirozené, že se při adaptaci škrtá a různě přizpůsobuje. Ovšem ne vždy to funguje.

Kletba je ve filmové verzi okleštěna hodně a bohužel velice necitlivě. Z každé minuty na mě z plátna sálal nevyužitý potenciál předlohy. V knize dobře vykreslené charaktery postav zmutovaly do divných karikatur a některé (důležité) osoby zmizely úplně. (Kde je elegantní kocour Zachariáš, a kde sebestředný kokršpaněl Nobles? Má režisér něco proti zvířatům?) Všechna laskavost a vtip, což je pro knihu tak typické, je pryč. Místo toho snímek přetéká množstvím klišé, o nichž se zřejmě autoři domnívají, že je děti rády. Slečna Karneolová tak v rámci této premisy neustále krká a kouká, jako by jí ulétly včely. Jakákoli záhada je radši hned vysvětlena, aby si žádné dítě nemuselo lámat hlavinku, a rozhovory jsou tak plytké, že to trkne i diváka, který právě oslavil šesté narozeniny.

Jaká škoda a zklamání, když za režií přitom stojí Gábor Csupó, který natočil dojemný (nedětsky) dětský film Most do země Terabithia. I tady šlo o adaptaci knižní předlohy a Csupó se ukázal jako velmi dobrý filmový vypravěč. Tentokrát se mu ale svět Elizabeth Goudgeové, která knihu Malý bílý koníček ve 40. letech napsala, rozpadl pod rukama. Jemný smysl pro humor a křehkou balanci mezi pohádkovostí a napínavým fantasy proměnil v odvar bez chuti a zápachu, který bude i v televizi vypadat tuctově.

40%

Režie: Gábor Csupó
Hrají: Natascha McElhone, Ioan Gruffudd, Tim Curry, Dakota Blue Richards, Juliet Stevenson
Maďarsko/VB, 2008, 102 min

Festival Psycho Film: Psychoatmosféra, psychopublikum

Vidět zadarmo na plátně Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem, Jakubiskův snímek Vtačkovia, siroty a blázni a spoustu zajímavých českých i zahraničních dokumentů, všechny opatřeny odbornými komentáři. Přišlo mi to jako dost důvodů, abych na akci Psycho Film Praha (poprvé) vyrazila. A tak sedím v pražském kinu Evald a koukám na děsivý dokument s názvem Psychiatrie: průmysl smrti, který vyprodukovala mezinárodní scientologistická organizace. Pak se rozhovoří Mudr. Ivan David a mluví o vymývání mozků, hájí psychiatrii a potvrzuje to, co musí být každému, kdo posledních dvacet let nestrávil zavřený v protiatomovém krytu, zřejmé. Tedy že ne za všechno zlé na světě můžou psychiatři a ne všichni psychiatři jsou hnusní hajzlové. A že snímek tudíž obsahuje spoustu polopravd, či prachsprostých lží.

Přichází čas vyhrazený otázkám: "Opravdu neexistuje žádný test, který by určil, jestli má člověk chemickou nerovnováhu?" Ivan David říká cosi o tom, že existuje přístroj, pomocí něhož lze zjistit, čeho je v mozku více a čeho méně. (Jsem laik, jeho přesnou definici si nepamatuji, tak si musíte vystačit s tímhle.) "Takže když přijdu k psychiatrovi, naskenuje mi nejdříve mozek?" "Ne, pouze si s vámi promluví, a na základě toho určí diagnózu." Dívka, jež položila otázku, je v šoku. Ptá se na další kraviny. Přerušuje ji mladý muž s otázkou: „A kolik psychiatrů se musí shodnout na diagnóze, než mi předepíšou nějaké antidepresivum?“ V hlavě si vytvářím představu: Deset psychiatrů v bílém plášti nejdříve skenuje mozek pacienta a poté se posadí kolem kulatého stolu a hlasují o tom, co předepsat na úzkostlivé nálady. „Jeden, samozřejmě,“ odpovídá doktor. Muž je v šoku. Já jsem v několikanásobném šoku. Ti lidé vypadají dospěle. Ale jejich představy o psychiatrii jsou zoufalejší než všechny Zoufalé manželky dohromady.

„To je ale hrozně subjektivní!“ útočí dívka. Ivan David jí vysvětluje, že to není tak úplně pravda, a já mám po pěti minutách, ve kterých ještě několikrát zazní slovo „subjektivní“, chuť hodit po oné dívce flašku. Následuje další dotaz, naštěstí jiné divačky. Ta je nejdřív nesmělá a nemůže se vymáčknout, ale nakonec z ní vypadne, že chce znát doktorův názor na antidepresiva, která ji napsala její cvokařka. Wow. Pan doktor jí ochotně začne vysvětlovat, k čemu daná psychofarmaka slouží, a já odcházím.

Čekám na další film. Jenže u DVD, ze kterého se promítá, nejde zvuk. Slečna, která uvádí jednotlivé filmy, prosí o strpení. Čekáme. Nějaká žena dívku pobídne, aby nám zatím řekla něco o festivalu. Ta toho moc neví, koneckonců jen uvádí filmy v tomhle kině. „A v kině Atlas tedy v ten samý čas probíhají ty samé projekce?“ptá se žena. „Ne, tam běží jiné filmy.“ Žena je v šoku z toho, že se nedá všechno stihnout najednou, a ještě zakřičí: „To ale nikde není napsané! Ani nic o tématu festivalu!“ Uvaděčka krčí rameny, bezmocně se usmívá. „Myslím, že je to všechno na internetu,“ odváží se. Ticho. „Ale tam je to pěkně nepřehledný! Z hlavní stránky se vůbec nedá dostat na program!“ Uvaděčka, která pravděpodobně není zodpovědná za chod stránek, (ty mmch. vypadají takhle – máte 1000 bodů, pokud se Vám NEpodaří dostat na Program!) se omluvně usměje.

Zkrátím tu frašku. Po chvíli dohadů a několika cestách uvaděčky k promítači a zpět se dozvídáme, že si máme odhlasovat, jakou verzi filmu chceme: a) bez zvuku s českými titulky, b) se zvukem v angličtině bez titulků. Neumím moc dobře anglicky. Jsem téměř přesvědčena, že všichni ti mladí lidé v sále umí anglicky lépe než já. Přesto jsem pro původní znění. Je jasné, že stejně na tom bude většina. Nebo…? Ne, bohužel, můj optimismus se rozplynul v závratném tichu, které neznalo ani kino v němé éře (tam byl alespoň hudební doprovod). Jsem paralyzována. Slyším dech lidí sedících vedle mě. Slyším, jak někdo deset řad za mnou polyká. Odcházím znovu.

A propos: Tento text nemá hájit psychiatry, ani kritizovat zmiňovaný festival, jen popsat, jaké to bylo PSYCHO.