Festival Psycho Film: Psychoatmosféra, psychopublikum

Vidět zadarmo na plátně Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem, Jakubiskův snímek Vtačkovia, siroty a blázni a spoustu zajímavých českých i zahraničních dokumentů, všechny opatřeny odbornými komentáři. Přišlo mi to jako dost důvodů, abych na akci Psycho Film Praha (poprvé) vyrazila. A tak sedím v pražském kinu Evald a koukám na děsivý dokument s názvem Psychiatrie: průmysl smrti, který vyprodukovala mezinárodní scientologistická organizace. Pak se rozhovoří Mudr. Ivan David a mluví o vymývání mozků, hájí psychiatrii a potvrzuje to, co musí být každému, kdo posledních dvacet let nestrávil zavřený v protiatomovém krytu, zřejmé. Tedy že ne za všechno zlé na světě můžou psychiatři a ne všichni psychiatři jsou hnusní hajzlové. A že snímek tudíž obsahuje spoustu polopravd, či prachsprostých lží.

Přichází čas vyhrazený otázkám: "Opravdu neexistuje žádný test, který by určil, jestli má člověk chemickou nerovnováhu?" Ivan David říká cosi o tom, že existuje přístroj, pomocí něhož lze zjistit, čeho je v mozku více a čeho méně. (Jsem laik, jeho přesnou definici si nepamatuji, tak si musíte vystačit s tímhle.) "Takže když přijdu k psychiatrovi, naskenuje mi nejdříve mozek?" "Ne, pouze si s vámi promluví, a na základě toho určí diagnózu." Dívka, jež položila otázku, je v šoku. Ptá se na další kraviny. Přerušuje ji mladý muž s otázkou: „A kolik psychiatrů se musí shodnout na diagnóze, než mi předepíšou nějaké antidepresivum?“ V hlavě si vytvářím představu: Deset psychiatrů v bílém plášti nejdříve skenuje mozek pacienta a poté se posadí kolem kulatého stolu a hlasují o tom, co předepsat na úzkostlivé nálady. „Jeden, samozřejmě,“ odpovídá doktor. Muž je v šoku. Já jsem v několikanásobném šoku. Ti lidé vypadají dospěle. Ale jejich představy o psychiatrii jsou zoufalejší než všechny Zoufalé manželky dohromady.

„To je ale hrozně subjektivní!“ útočí dívka. Ivan David jí vysvětluje, že to není tak úplně pravda, a já mám po pěti minutách, ve kterých ještě několikrát zazní slovo „subjektivní“, chuť hodit po oné dívce flašku. Následuje další dotaz, naštěstí jiné divačky. Ta je nejdřív nesmělá a nemůže se vymáčknout, ale nakonec z ní vypadne, že chce znát doktorův názor na antidepresiva, která ji napsala její cvokařka. Wow. Pan doktor jí ochotně začne vysvětlovat, k čemu daná psychofarmaka slouží, a já odcházím.

Čekám na další film. Jenže u DVD, ze kterého se promítá, nejde zvuk. Slečna, která uvádí jednotlivé filmy, prosí o strpení. Čekáme. Nějaká žena dívku pobídne, aby nám zatím řekla něco o festivalu. Ta toho moc neví, koneckonců jen uvádí filmy v tomhle kině. „A v kině Atlas tedy v ten samý čas probíhají ty samé projekce?“ptá se žena. „Ne, tam běží jiné filmy.“ Žena je v šoku z toho, že se nedá všechno stihnout najednou, a ještě zakřičí: „To ale nikde není napsané! Ani nic o tématu festivalu!“ Uvaděčka krčí rameny, bezmocně se usmívá. „Myslím, že je to všechno na internetu,“ odváží se. Ticho. „Ale tam je to pěkně nepřehledný! Z hlavní stránky se vůbec nedá dostat na program!“ Uvaděčka, která pravděpodobně není zodpovědná za chod stránek, (ty mmch. vypadají takhle – máte 1000 bodů, pokud se Vám NEpodaří dostat na Program!) se omluvně usměje.

Zkrátím tu frašku. Po chvíli dohadů a několika cestách uvaděčky k promítači a zpět se dozvídáme, že si máme odhlasovat, jakou verzi filmu chceme: a) bez zvuku s českými titulky, b) se zvukem v angličtině bez titulků. Neumím moc dobře anglicky. Jsem téměř přesvědčena, že všichni ti mladí lidé v sále umí anglicky lépe než já. Přesto jsem pro původní znění. Je jasné, že stejně na tom bude většina. Nebo…? Ne, bohužel, můj optimismus se rozplynul v závratném tichu, které neznalo ani kino v němé éře (tam byl alespoň hudební doprovod). Jsem paralyzována. Slyším dech lidí sedících vedle mě. Slyším, jak někdo deset řad za mnou polyká. Odcházím znovu.

A propos: Tento text nemá hájit psychiatry, ani kritizovat zmiňovaný festival, jen popsat, jaké to bylo PSYCHO.